Cítíte, jak jste s partnerem od sebe daleko.
Už měsíce se doma jenom potkáváte.
Řešíte každodenní starosti a hlavou Vám běží:

Chybí Vám láskyplná náruč.
Pocit, že tu jste jeden pro druhého.
Dříve jste si společně strávený čas užívali...

Říká, že Vás miluje...jenže, "skutek utek...".
Když se začnete bavit o tom, co k Vám cítí, odsekne.
Když už začnete rozhovor na téma vztahu, skončí hádkou.

Už víte, že sebeobviňování dlouhodobě nikam nevede.
Možná cítíte, že další partner udělá totéž, co ten předchozí.
Možná už tušíte, že chyba přece jen nebude TAM, u PARTNERA.

Možná ještě teď cítíte a vnímáte to romantické vzplanutí a velkolepý začátek vztahu.
To nádherné období poznávání jeden druhého.
Tu vzrušující přitažlivost.

Až mnohem později následovalo citové ochlazení.
Jeden druhému jste se začali vzdalovat.
Teď už nežijete opravdu spolu, jen vedle sebe...

A nemusíte kvůli tomu hned měnit partnera.
Zvlášť pokud jste spolu už dlouhou dobu.
Nebo jste partnera už vyměnili a kupodivu se s dalším člověkem opakuje podobný příběh.

Od roku 1999, kdy vedu klientskou praxi, jsem pomohla mnoha stovkám klientů opravit, co nefunguje v manželství nebo partnerství.

Anebo jsem jim ulehčila náročný rozvod či rozchod.

A za tím vším byl vždy stejný problém:

Třeba to pro Vás nebude překvapení, ale...
Abyste mohli vytvořit vytoužený vztah a dlouhodobě jej udržovat, potřebujete udělat jednu věc.

VYSTOUPIT Z RODINNÉHO KOLA BOLESTI, přepsat bolestivé otisky (své reakce na zkušenosti) z dětství a dospívání.

Pokud to neuděláte, budete opakovat stejné vzorce myšlení a chování, jaké žijí Vaši rodiče (prarodiče, praprarodiče...).
Jenomže jak to máte udělat, když řada těchto otisků je uložená hluboko v nevědomí?
A možná, že si z dětství téměř nic nepamatujete - ?

Pro to, abyste získali, po čem hluboce toužíte, je třeba jednu věc.
Potřebujete se opřít o hezký vztah k sobě. Najít opravdovou sebelásku
Díky tomu dokážete vytvořit vytoužený vztah v manželství či partnerství.

...a až pak je možné užívat si štěstí a spokojenost.
Nejdříve sám se sebou.
A nakonec i ve vztahu.

Já jsem pochopila, že bolestivé reakce na  (některé) zkušenosti z dětství ničí vztahy.
A bylo to v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, jaké spoustě klientů reakce na bolestivé zkušenosti z dětství a dospívání zkazily partnerství a narušují jim sebelásku. Proto jsem téma začala sledovat.

Více než 8 let jsem intenzivně zkoumala, jak jinak s bolestmi z dětství a dospívání zacházejí lidé, žijící ve spokojeném, naplňujícím manželství nebo partnerství a ti, kteří jsou osaměli a v lásce nešťastní. A náhle přišel velký aha moment.

Jsem příkladem člověka, který si z dětství do dospělosti přinesl - pomyslný - velký pytel plný kamenů.
Ta zátěž v mém nevědomí a vědomí ovlivnila i můj výběr manžela.
Nastaly komplikace v soužití a já je začala řešit...

Jako živé, divoké dítě s otevřeným srdcem, které se rádo směje, jsem toužila zkoumat svět a být milovaná a přijímaná.

Maminka a tatínek byli naladění jinak: z jejich úhlu pohledu jde hlavně o přežití.
Navíc, maminka se celoživotně bála, že se tatínek zamiluje do někoho jiného.
Neuměla to řešit jinak, než  chorobnou žárlivostí a záchvaty vzteku, které si vybíjela na dětech.
Šílené scény otřásaly naším domovem několikrát týdně, strach a vězeňsky přísná kontrola byly na denním pořádku.

Protože jsem si už jako malá přála, aby byli rodiče a mladší sestra šťastní (jak typické pro starší sourozence!),
maminčiny výlevy vzteku a bezdůvodné nenávisti jsem snášela tiše.
Vryly se mi hluboko do duše.

Byla jsem jen dítě… a neuměla to zařídit jinak.
Emocionálně nepřítomný tatínek mi s tím nepomohl.
Možná jsem ho chtěla pohnout ke spolupráci, možná jsem poprvé ucítila hlubokou touhu po své profesi.

V pěti jsem k tátovi přistoupila, položila mu ruku na rameno a s očima zabořenýma do jeho mu dala první výzkumnickou otázku: „Tati, máš proGlémy?!“ I s tím „g“ uprostřed pro mě nového slova.

Domácí atmosféra čím dál víc mačkala k zemi můj vrozený optimismus...
Začala jsem se cítit provinilá a méněcenná.

Budila jsem se s pocitem, že jsem poslední červ na zemi a měla bych zalézt pod kámen, abych neobtěžovala.

Jenže jak jsem rostla, něco hluboko ve mně se rozhodlo tohle peklo nejen prožít, ale i PŘEŽÍT.
Režim emočního týrání, křiku a neustálého strachu „Co zase bude?“, který doma panoval, mě stále silněji odpuzoval.

Začala jsem cítit a vnímat, že i když je maminka v děsivém amoku a řádí, NEZLOMÍ MĚ.

Utíkala jsem před tím vším. Odhalila jsem svět knih. Intuitivně jsem si rozvíjela tvůrčí představivost a vcítění.
Víc a víc jsem si uvědomovala sebe samu a svou jedinečnost.

A snila jsem… Hlavně o lásce… o veliké, věrné lásce, kde se dva milují, vnímají a doplňují se. O lásce z masa a kostí.

Sen se naplnil, když jsme se potkali s budoucím manželem.
Ten v původní rodině procházel podobným stresem… a i v tom jsme si báječně rozuměli.
Oba jsme potřebovali vzít svá srdce na lepší místo… a začali se o sebe starat.

Brzy jsme se vzali, už pár týdnů po svatbě jsem otěhotněla a narodil se nám syn.
Prožívali jsme obrovské štěstí a naplnění.

Jenže po pár měsících od synova narození mě čekal šok.
Navenek vyrovnaný, charismatický manžel ukázal druhou tvář a začal se doma chovat násilnicky.
Měla jsem trénink z původní rodiny, ani mě nenapadlo utéct.

Na dlouhou řadu let se tak opakovaly prožitky z mého dětství.
S tím rozdílem, že jsem sama byla mámou… a chránila dítě.

Použila jsem každý dostupný prostředek, abych dosáhla manželovy změny.
Za žádnou cenu jsem se nechtěla rozvést, brala jsem to jako narušení domova našeho syna.
Ale násilí gradovalo…až mi ve finále šlo o zdraví.

Musela jsem udělat, co jsem nikdy nechtěla. 

A protože pro mě na malém městě ani s vysokou školou nebyla práce, museli jsme se přestěhovat do Prahy.
Do města, nabízejícího paletu nových možností. 

V Praze jsme začínali s osmiletým synem a velkým vlčákem v roce 2000 od nuly.
I když si možná myslíte, že toho na mě bylo moc (a to bylo), cítila jsem se volná a šťastná.

K základům nového života patřila už v dětství vytoužená práce, na kterou jsem dřív mohla jen myslet.
Kvůli režimu a manželovým zákazům.
Šetřila jsem každou korunu (vydělanou v zaměstnání, určeném na placení složenek), abych mohla absolvovat terapeutické výcviky, dvouletý institut systemických konstelací, profesionální ICF koučovací trénink atd. atd..

Uvědomila jsem si, že mám – na „běžné“ poměry - mimořádnou nálož bolestivých otisků z dětství…
Cítila jsem obrovskou touhu je vyléčit, psychicky dospět a stát se sama sebou.

Napadlo mě, že budu muset vytvořit přístup sobě na míru.
Vzpomněla jsem si na svoje pocity před proměnou základních kamenů bolestí...
A zeptala jsem se sama sebe: Stojí mi za to jít dál a mnohem hlouběji?
A odpověděla jsem si jednoznačně: "Ano!"

(=představivost plus prožitek) a vedené meditace.
„To je něco pro mě,“ řekla jsem si, „miluji vcítění!“

Začala jsem si psát texty a namluvila první nahrávky.
Získávala jsem pozitivní zpětnou vazbu, a to na hloubku mých relaxačně-meditačních programů, při kterých se klienti fyzicky i duševně uvolnili a také na barvu a melodii mého hlasu.

Klienti  jej vnímají tak, že je dokáže uklidnit a vyvolá v nich příjemné pocity.
Díky nim se uvolní a lépe se soustředí na téma imaginace.

Co si tak vytvořit vlastní, novou mapu dětství a dospívání, a to aniž bych reálně prožité události potlačila nebo vnitřně odmítla?

Jaké by to bylo v imaginaci si vybrat rodiče?
Narodit se a prožít dětství a dospívání podle nejhlubších přání?
Mozek a nervový systém se opakovaně slyšenému přizpůsobí a postupně vybuduje vytouženou přítomnost.

Abych dosáhla požadovaných výsledků, pouštěla jsem si nahrané imaginace opakovaně.
Připomínala jsem si, že jsem speciální případ, který potřebuje vytrvalost.

A s každou další imaginací jsem se cítila lépe a lépe…

Ve 4 řízených imaginacích tréninku a díky 4 online seminářům Vám představím jedinečný systém, který pokud budete praktikovat, pomůže Vám rychle a do hloubky přepsat bolestivé otisky dětství a dospívání, proměnit je v nový životní příběh (od početí až do osmnácti let) a potom ve zdravou sebelásku a manželské či partnerské štěstí.

Určitě násobně vyšší.
Protože cena kvalitního vztahu se nedá vyjádřit penězi.

Nakonec, co se může stát? Jenom jedna ze dvou věcí:

…ano… opravdu je to tak, můžete jedině získat. Naprosto bez rizika. Jestli Vám to alespoň trochu dává smysl, pojďte do toho, není nač čekat – a nemáte co ztratit!

Můžete buďto:

Anebo: