Jsem příkladem člověka, který si z dětství do dospělosti přinesl (pomyslný) pytel plný odpadků.
Ta zátěž v mém nevědomí a vědomí, obrovská spousta Vztahové bolesti, ovlivnila i mou volbu manžela.
Nastaly komplikace v soužití. Musela jsem je řešit...

Jako živé, rozesmáté a přirozeně divoké dítě s otevřeným srdcem, jsem toužila zkoumat svět, tvořit... být přijímaná a milovaná.

Maminka a tatínek byli ale naladěni jinak. Těžké životní zkušenosti je přesvědčily, že život není spravedlivý, láska je iluze a jde o to nějak přežít. Cítění, vnímání a tvořivost, na tyto kvality rodičům nezbyla kapacita.
Navíc, hysterii podléhající maminka se celoživotně bála, že se tatínek zamiluje do někoho jiného.
Neuměla to řešit jinak, než  chorobnou žárlivostí a záchvaty vzteku, které si vybíjela na nás dětech.
Šílené scény otřásaly naším domovem několikrát týdně. Dodnes si pamatuji atmosféru každodenního strachu,  vězeňsky přísnou kontrolu, absenci něhy, laskavého doteku... 

Rodiče mi nemohli dát, co jsem bytostně potřebovala.

Maminčiny výlevy vzteku a bezdůvodné nenávisti jsem snášela tiše, ale…vryly se mi hluboko do duše.
Táta, emocionálně jen málo přítomný, mi s tou náloží nepomáhal…
Zato já chtěla pomoct jemu.
Bylo mi sotva pět, když jsem k tátovi přistoupila, položila mu ruku na rameno a upřela na něj nevinné oči.
„Tati, máš proglémy?!“ zeptala jsem se zaujatě, opravdu i s tím „g“ uprostřed slova, které jsem vyslovila poprvé v životě.
(Stále v tom vidím první vyjádření hluboké touhy po mojí profesi.)

Rodinná atmosféra mě tížila čím dál víc.

Málem jsem přišla o optimismus a chuť žít…

Začala jsem se cítit méněcenná, dusilo mě ponížení … a bohužel i sebezraňování.

Už na základní škole jsem se budila se silným pocitem,  že jsem poslední červ na zemi a měla bych zalézt pod kámen, abych neobtěžovala.

Jenže jednou, když jsem padla na dno, jsem v sobě náhle zavnímala ZMĚNU: život ve mně rozhodl, že týrání, matčiny amoky, strach na denním pořádku… MĚ NEZLOMÍ. PŘEŽIJU. DOSTANU SE Z TOHO!

Nedokázala jsem to snášet jinak, než s pomocí úniku do světa tvůrčí představivosti, do knih a filmů, do psaní básní a povídek.

Hledala jsem, kdo jsem, co potřebuji…

A snila jsem, hlavně o lásce, o veliké lásce dvou věrných, vnímajících se lidí.  

Začala sametová revoluce.

Přinesla obrovské vlny úlevy, štěstí a euforické naděje.

 V té rozjásané době jsme se potkali s budoucím manželem.

Láska jako z pohádky. Povídali jsme si celé hodiny.

Muž procházel v původní rodině podobným stresem, jako já…

Báječně jsme si rozuměli. Sňatek jsme si tak trochu vyvzdorovali proti vůli rodičů.

Hned pár týdnů po svatbě jsem otěhotněla a ještě v pátém ročníku vysoké školy porodila syna.

Naše štěstí se zdálo bez konce.

Jen pár měsíců po narození syna se navenek vyrovnaný, charismatický muž změnil… odhalil svou násilnickou tvář.
Ani mě nenapadlo utéct. Přece jsem ho milovala…láskou, přenášející hory.
Hledala jsem řešení. Zkoušela doslova všechny možnosti.
Na dlouhou řadu let se tak opakovaly prožitky z mého dětství.
S tím rozdílem, že jsem sama byla mámou… a chránila dítě.
Za žádnou cenu jsem se nechtěla rozvést, v mé představě to znamenalo vzít synovi otce.
Ale mužovo despotické sobectví gradovalo. Ve finále mi šlo o zdraví.
V tom okamžiku jsem se rozhodla. Udělám, co jsem nikdy udělat nechtěla.

Po rozvodu jsem se stala matkou-otcem, živitelkou rodiny.
Žili jsme na malém městě. Ani s vysokou školou tam pro mě tehdy nebyla odpovídající práce, kromě dělnické, v továrně, u pásu.
Po jedné noční šichtě jsem naprosto zdecimovaná stála na kopci nad městem. Nemohla jsem dál. Vycházelo slunce… jeho paprsky mi pohladily tvář... a já se pevně rozhodla: přestěhujeme se. Vybuduji nám nový život!
Kam odejít? Vybrala jsem Prahu. Místo mi bylo odjakživa blízké a navíc nabízelo paletu nových životních možností. V roce 2000 jsme tu s osmiletým synem a velkým vlčákem začínali od nuly.
Možná si říkáte, že toho na mě bylo moc – a to bylo. Přesto jsem se po ukrutně dlouhé době cítila uvolněná a šťastná.

V Praze jsem začala tvořit dvě pracovní linie: od pondělí do pátku zaměstnání, určené k placení složenek a po večerech a o víkendech studium a praxe v oboru, po němž jsem toužila od dětství, poradenství a konzultace v oblasti partnerství a vědomého  způsobu života.

Šetřila jsem každou korunu, abych mohla absolvovat terapeutické výcviky, dvouletý institut systemických a rodinných konstelací, profesionální koučovací trénink (ICF) atd. atd..

Uvědomila jsem si, že mám – na „běžné“ poměry - mimořádnou nálož bolestivých otisků z dětství.
Cítila jsem obrovskou touhu je vyléčit, psychicky dospět a stát se sama sebou. Uzdravit Vztahovou bolest.

Napadlo mě, že budu muset vytvořit přístup sobě na míru.
Vzpomněla jsem si na svoje pocity před proměnou základních kamenů bolestí...
A zeptala jsem se sama sebe: Stojí mi za to jít dál a mnohem hlouběji?
A odpověděla jsem si jednoznačně: "Ano!"

(=představivost plus prožitek) a vedené meditace.
„To je něco pro mě,“ řekla jsem si, „miluji vcítění!“

Začala jsem si psát texty a namluvila první nahrávky.
Získávala jsem pozitivní zpětnou vazbu, a to na hloubku mých relaxačně-meditačních programů, při kterých se klienti fyzicky i duševně uvolnili a také na barvu a melodii mého hlasu.

Klienti  jej vnímají tak, že je dokáže uklidnit a vyvolá v nich příjemné pocity.
Díky nim se uvolní a lépe se soustředí na téma imaginace.

Co si tak vytvořit vlastní, novou mapu vztahů, a to aniž bych reálně prožité události potlačila nebo vnitřně odmítla?

Jaké by to bylo v imaginaci si prožít bezpodmínečnou lásku?

A přizvat ji jako klíčového pomocníka pro tvorbu nového návyku, návyku na Šťastný vztah?
Mozek a nervový systém se opakovaně slyšenému přizpůsobí a postupně vybuduje vytouženou přítomnost.

Abych dosáhla požadovaných výsledků, pouštěla jsem si nahrané imaginace opakovaně.
Připomínala jsem si, že jsem speciální případ, který potřebuje vytrvalost.

A s každou další imaginací jsem se cítila lépe a lépe…

Určitě násobně vyšší.
Protože cena kvalitního vztahu se nedá vyjádřit penězi.

Nakonec, co se může stát? Jenom jedna ze dvou věcí:

…ano… opravdu je to tak, můžete jedině získat. Naprosto bez rizika. Jestli Vám to alespoň trochu dává smysl, pojďte do toho, není nač čekat – a nemáte co ztratit!

Můžete buďto:

Anebo: