NEJNOVĚJŠÍ  ČLÁNKY

Abychom žili dobře a během času nevyhořeli, potřebujeme důvěrně známý a funkční prostor, který se skládá se šesti částí. Které to jsou a co znamenají? Představte si, že sedíte v místnosti, kolem vás jsou čtyři stěny plus podlaha a strop, dohromady šest ploch. Vezmete do ruky svíčku, zapálíte ji a ona krásně hoří. Kdybyste ale současně otevřeli okno i dveře, průvan svíčku sfoukne.
Podívejme se na tento příklad jako na symbolický obraz vašeho života.
Vysvětlíme si, co znamenají jednotlivé části a proč jsou pro vás důležité.

ŠEST OPĚRNÝCH PLOCH VAŠEHO ŽIVOTA

Zůstaneme u obrazu místnosti a jejích čtyř stěn, podlahy a stropu. Zde je jejich význam:

1. stěna před vámi, to je PERSPEKTIVA, to, nač se TĚŠÍTE, co v budoucnu přijde.

Například: blíží se Vánoce, a tak se těšíte, že dostanete dárky.

Připomínejte si, nač se právě teď můžete těšit. Zvyšujete tak hladinu hormonů štěstí v krvi a utvrzujete si, že váš život stojí za to, že máte za čím jít.

Zkuste malé cvičení: přijít poránu alespoň na jednu věc, která je toho dne před vámi a při pomyšlení na ni cítíte radostné vzrušení. Jděte ještě o kousek dál, prožijte si těšení naplno; uvidíte, jak sami sebe rozsvítíte a dodáte svému dni šťávu.

 2. stěna za vámi = RODINA. Znamená OPORU.

Pokud je život příliš náročný a stane se, že začnete padat, mějte za zády spolehlivou náruč, která vás zachytí. Pro děti jsou jí rodiče, pro manžele jejich ženy atd..

Být oporou znamená mít v životě nejbližších skalní význam. Důvěru, kterou takto dostáváte, jim také poskytujte: věřte ve své blízké, že své zkoušky zvládnou. Na to, abyste byli oporou, se rodině nemusíte obětovat.  Stačí, když jí budete nablízku.

3. stěna zleva, od srdce = PŘÁTELÉ. Poskytuje možnost SDÍLET mimo okruh rodiny.

Ten, kdo se uzavře pouze do partnerství, přichází o možnost otevřít se a svěřit mimo okruh rodiny. Nadhled, který tím získáte, váš život s rodinou a příbuznými obohatí. 

Vybírejte si lidi, se kterými si můžete svá tajemství nejen vzájemně předat, ale také si je ponecháte pro sebe. Tím zažíváte důvěru a zvyšujete svůj pocit bezpečí ve světě.

4. stěna zprava = SPOLUPRACOVNÍCI nebo partneři v podnikání. Zastupuje FUNKČNÍ PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ.

Vydělávání peněz se tím proměňuje z nepříjemné povinnosti, konané v přítomnosti lidí, s nimiž vás to příliš nebaví, v efektivní činnost a fér hru s hladkou komunikací. Dostáváte tak novou energii, práce vás těší a to je nefinanční odměna navíc.  

5. podlaha = MÍSTO V ŽIVOTĚ. Zastupuje ŽIVOTNÍ STABILITU.

Uvědomte si, kde v životě stojíte, s kým a proč. Najděte způsoby, jak pevně stát nohama na zemi. Sami sobě i okolí tak přinesete vnitřní klid, uvolnění a životní pohodu. 

6. strop místnosti = DUCHOVNO + UMĚNÍ + KRÁSNO. Představuje SVĚTLO V NAŠEM ŽIVOTĚ, to, které nám ukazuje život z výšky a nečekaných úhlů pohledu. Tím, že si ve vaší každodennosti alespoň občas takto rozsvítíte, získáte vědomí smyslu života a pochopení vlastní užitečnosti v něm. Život nás obsahuje a prostupuje...jsme jeho dětmi. Více a lépe si to uvědomíme právě díky odstupu a velké míře jasu, který poskytuje zářivé světlo duchovna, umění a krásna.

KONEC JEDNÉ ÉRY

Gottovu fotku v modrém saku, s černými vlasy, po stranách jemně se zdvihajícími do špiček, jsem si vylepila do skříňky určené školním potřebám chvíli poté, co mi ji táta vyrobil. Bylo mi šest a můj otec, v mých očích úplná Mistrova kopie (stejné rysy tváře, vlasy, oči i křestní jméno), by pro mě udělal cokoli. S Gottem měl společnou také obrovskou (až na nervy jdoucí) pracovitost s nutkavou potřebou pochopit jádro pudla a udělat věci hned a pořádně. Vyhrát sám nad sebou.

Kromě Mistrova nebeského hlasu jsou právě tohle ty NEJ vlastnosti, které obdivuji a snažím se naplnit. V časech tzv. socialismu jsme se mohli spolehnout, že když už se na jednom „ze všech dvou“ našich televizních programů konečně vyskytnul jeden z koukatelných zábavných pořadů, figuroval v něm Karel Gott. Smáli jsme se jeho vtípkům, uculovali se jeho hrané (?) občasné „nemotornosti“ a tichli, když začal zpívat. Považovala jsem jej, a to prosím, přiznávám, naprosto podvědomě, aniž bych o tom přemýšlela, za jeden z pilířů mého života, za stabilní opěrný sloup. Jeho přítomnost v životě naší země mě jaksi uklidňovala, byla jistotou, kotvou v oceánu nejistot.

Ve chvíli, kdy jsem se prvního října letošního roku dozvěděla o Mistrově smrti, mi hrudníkem projela svíravá bolest, směs paniky a vzteku na sebe. Teď už na Gottův koncert nezajdu… Proč jsem to neudělala, dokud žil?! Zakřičela jsem v duchu, že tohle už nevrátím!!! Bože, došlo mi, že teď náhle až děsivě postrádám… ale co vlastně? Vnitřní dotek! Vzápětí mnou projela blízkost zažitá díky společně strávenému času. Nevěděla jsem, kudy kam… když za okamžik ledovou krustu paniky rozťal vedví meč vzpomínky.

Vždyť jsem zažila osobní setkání s Gottem, ANO, vybavuji si. Je rok 2001, kolega (tehdy jsem pracovala pro Český rozhlas) připravuje každoroční vánoční speciál, v němž mu opět přislíbil účast Karel Gott. Ani ne dvacetiletý kolega je nadšený. Fascinuje jej Mistrova dochvilnost, profesionalita a pokora. Přimlouvám se, abych se mohla natáčení také účastnit. Vedení nám to nepovoluje… a tak alespoň „tajně“ čekám na chodbě. Mistrovu energii jsme oba vnímali několik desítek metrů před budovou rádia. Samozřejmě jsem ho neokukovala, schovala jsem se do jiného studia a zůstala tam. Když ale Gott odcházel, nevydržela jsem a alespoň za ním vyhlédla. Chtěla jsem to udělat tak, aby mě neviděl. Jenže on se najednou zastav, prudce se otočil a zahleděl se mi do očí. Jeho vřelý, hluboký, intenzivní pohled mnou úplně prostoupil. Stála jsem jako přimrazená. Toto není hvězda… tady se se zvídavou otázkou, kdo jsem a co chci, dívá výjimečný člověk. Po chvíli jako bych procitla, omluvně jsem se na něj usmála a spěšně odcházela. Gott jemně pohnul hlavou, otočil se vpřed a pokračoval v chůzi. Vzpomínky zůstanou.

V našich vnitřních světech platí opravdovost, vřelost a lidskost. Jsem šťastná a vděčná, že jsem Mistra zažila. A i když podle mého vědomého přesvědčení je čas věcí relativní a smrt změnou stavu, ještě stále truchlím. Vzpomínám na Vás, drahý Mistře, vidím Vaše oči – a usmívám se přes slzy. A odpusťte mi ten jemný vtípek v úvodu básně pro Vás. I když…, frajer jako Vy si umí udělat legraci i ze svého jména.

Karlu Gottovi, 6. října 2019

Jak brát Tvé jméno nadarmo

je

lacině psát o smrti

Vévodí našim zákoutím

a kostmi předků chřestí

To raději zatnu pěsti,

naplno žiji od rána

a chutnám život z mnoha stran,

než budou dějství dohrána.

 

Dítě nebo rodič?!

„Co je podle Tebe dětství?“ zeptala jsem se několika blízkých přátel. Začali se usmívat…a místo přímé odpovědi vzpomínali, povětšinou na příjemné chvíle a štěstí v kruhu rodiny. Málokdo se rozčiloval nebo si stěžoval. Je to už tak přirozeně zařízeno, že máme návyk si dětství idealizovat? Nebo prostě nepříjemné životní zážitky raději potlačujeme?

Podle slovníku je dětství nikoli ostře časově ohraničené období, od narození až po dospělost člověka. V čem se odborníci jednoznačně shodují, je fakt, že dětství má veliký vliv na to, jací lidé se z nás později stanou. Vytváříme si v něm přesvědčení o tom, kdo jsme, jací jsou ostatní a jaký je svět.

Způsob rodičovské výchovy, hlavně v předškolních letech dítěte, je zásadní pro jeho budoucí vnímání sebe samého, vlastní role ve světě a také toho, zda pro něj bude svět „báječným místem k narození“ anebo děsivým hřištěm, plným nečekaných zvratů.

OČ NÁM JDE

Účelem těchto úvah rozhodně není kázat vám z pozice toho, „kdo ví“. Nabízíme spíše odlišný, jiný úhel pohledu, na děti, na rodiče a na jejich místa v celku světa. Důvod? Ukázat, jak prakticky na to, chceme-li se k dítěti vnitřně přibližovat, propojovat se s ním a naučit se s ním splývat. V prvních devíti měsících života zažívají děti blažené, meditační stavy. My rodiče si je spolu s nimi můžeme připomínat, neboť jsme také byli novorozenci, kojenci a batolaty… Věřte, že zážitek absolutního porozumění svému dítěti, beze slov, stojí za to. A můžete si jej dopřát, ať už je vaše dítě jakkoli staré. Záleží jen na vaší přípravě.

JAK NA TO

*začněte se ke svému dítěti PŘIBLIŽOVAT; negativními PŘÍKAZY a zákazy se od něj vzdalujete a vymezujete se vůči němu; v dospělosti bude očekávat, že svět je složený z viny a trestu a že si pěkné zacházení od ostatních nezaslouží. Navíc se  bude bát projevovat se takové, jaké je (ukázat se);

*zpomalte sami sebe = váš svět, svět dospělého, obsahuje mnohem více prvků, než kolik jich má ve svém světě dítě; proto vnitřní rychlost, jakou jedete vy, je jiná než ta, kterou jede vaše dítě. Co s tím?! Vaším záchytným bodem (a dobrou zprávou) je, že vy už dětský svět znáte, byli jste dětmi. Teď běží o to, abyste si na své dětské prožívání vzpomněli. K tomu poslouží následující malý trénink.

CVIČENÍ VCIŤOVÁNÍ

*až své dítě uložíte ke spánku a budete mít chvíli pro sebe, věnujte následujícímu cvičení asi tak 10 – 15 minut. Najděte si klidné místo, vypněte mobil a počítač, sundejte si hodinky, pásky apod., prostě vše, co vás omotává, vyzývá a potenciálně zatěžuje.

*vyberte si příhodné místo, stůjte a chvíli zhluboka dýchejte (do břicha, do stran hrudníku a pod klíčové kosti),  tím uvolníte tělo i mysl;

*nyní pomyslete na své dítě... a představte si ho přímo před sebou;

*několik minut věnujte dítěti pozornost: jak se právě tváří? Mlčí nebo vám něco sděluje? Stojí? Sedí? Dívá se vám do očí?

*připravte se – a jedním rázným krokem vstupte na místo, kde jste si předtím představovali své dítě; volně dýchejte…a nechte si svobodu zažít všechny vjemy:*jak se cítíte fyzicky? Máte někde v těle tíhu, tlak, napětí, vibrace, pulzace? Pokud to  lze, položte tam jednu nebo obě ruce a reakce těla přijímejte a klidně a soustředěně prodýchávejte. *Jakou polohu těla jste coby své dítě zaujali: stojíte? Sedíte? Lehli jste si a stočili se do klubíčka? Nebo je to jinak? Zůstaňte v ní a vnímejte ji všemi smysly...

*teď přijde možná nejtěžší část: a) prožijte si, jak jste coby své dítě vysocí a jaké jsou rozměry vašeho těla; b) představte si a prožijte si, že naproti vám/dítěti stojí rodič čili vy c) vnímáte, jak je veliký? Umíte si představit, jak velkou váhu mají slova a činy této doslova oproti dítěti tak veliké bytosti? Bytosti, která mu navíc dala život a stará se o něj?? Jako děti jste zažívali úplně to samé, jen jste nevěděli, že to jde i jinak.

Totéž samozřejmě žili i vaši rodiče a jejich rodiče vůči nim… Můžete přestat předávat smutnou rodovou štafetu nepochopení a jakéhosi oddělování se od dítěte. Můžete s tím začít přestávat hned, tady a teď. Prvním krokem je pochopitelně vaše niterné rozhodnutí. K tomu, abyste ho mohli udělat, sloužilo výše popsané cvičení.

PŘERÁMUJTE SITUACI

*až se příště dostanete do kritické situace, kdy hrozí výbuch nebo jiná forma střetu s dítětem, vzpomeňte si/připomeňte si, jak jste se cítili malí a bezvýznamní…anebo prostě jen MALÍ, když jste se do dítěte vciťovali. Uvědomte si, zda skutečně chcete programovat své dítě svým hněvem nebo strachem či pocity hanby a viny, bezmocí nebo smutkem.

Pokud ne, použijte techniku DVOU NÁDECHŮ A VÝDECHŮ anebo ZPOMALENÍ SEBE SAMA. A uvidíte ten zázrak

ZÁVĚREM

V mysli každého z nás existuje mezera mezi tím, co se událo a naší reakcí na to. Využijte ji! Vklouzněte do ní a s chutí, opravdově, vytvořte pro svou milovanou rodinu něco úplně nového. Je jasné, že budete potřebovat procvičovat…ale jak praví tisíciletá moudrost: Cvičení dělá mistra.

Jiskřičky v dětských očích a vnitřní pocit správnosti vašeho jednání mají v rodinném životě vysokou hodnotu. A kdo z nás, rodičů, by o tuto metu nestál?

Utvářejte budoucí život svého dítěte, jak umíte nejlépe. Jeho rané dětství a způsob zacházení se světem v dospělosti je z velké míry ve vašich rukách.