DÍTĚ NEBO RODIČ ?!
1. díl: Začněte u sebe
V jedné knize jsem četla:
Mezi podnětem a odezvou existuje určitý prostor.
V tomto prostoru leží naše svoboda a schopnost rozhodnout se, jaká bude odezva. Na této odezvě pak závisí náš růst a štěstí.
Fascinující možnost, že ano? Jen si to představte: co kdybyste z ní vytvořili jeden z klíčových životních postojů? Co by to znamenalo pro váš rodinný život? Jaké změny byste nastavili v rodinných vztazích? Pokud existuje prostor mezi podnětem a odezvou a vy se můžete vědomě rozhodnout, jak na podnět odpovíte (co řeknete, uděláte…), je jasné, že si lze dokonce zvolit takovou odezvu, která ovlivní i samotný podnět. Ohromně revoluční/evoluční myšlenka!
Myslete na výběr odpovědi
Problém spočívá v tom, abyste na vědomý výběr a správné rozlišení vaší odpovědi na podnět mysleli. Jinak se může stát, že ve chvíli vypjatých negativních emocí, krize či konfliktu, vás emoce převálcují, protože ztratíte koncentraci a ony vyrostou do obřích rozměrů. Zapomenete, co skutečně cítíte a co chcete udělat, ztratíte ze zřetele svoje pravé cíle.
Jak na to?
Ve stresových okamžicích máme zúžené vědomí, to znamená, že vědomě i podvědomě vidíme jen několik málo alternativ. Namísto řešení se pozornost přesune k prožitku emoční zátěže, k odpovídajícím projevům v těle, a to tím více, čím více jsou, např. ve chvíli úrazu, omezeny naše životní funkce.
Abychom dokázali své vědomí rozšířit a eliminovali tím nadměrný stres, můžeme v první řadě použít kouzlo nádechu a výdechu, alespoň třikrát po sobě. Mozek se dýcháním okysličuje, tělo se uvolní. V té chvíli můžeme reálně vidět i použít prostor mezi podnětem a odezvou.
Čtyři dary
Vyměnit reaktivní chování za vědomé rozlišování a správný výběr odpovědi můžeme díky čtyřem darům:
*sebeuvědomění,
*svědomí,
*představivosti,
*svobodné vůli.
Těmto čtyřem pilířům vědomých změn lidského života se budu podrobněji věnovat příště.
Tercia datur
Abychom v běžném životě využili čtyř lidských darů, znamenalo by to balancovat mezi dvěma póly: náročnou, stálou sebekontrolou, napínající vaši vůli, abyste mysleli nově a chovali se podle toho - a chybami, které uděláte ve „slabých“ chvílích a po nichž následují výčitky svědomí nebo potlačování nechtěné (ale zažité, původní) reakce. Život v těchto dvou extrémech je unavující a stresující. Pravděpodobně byste to dříve či později vzdali a přestali se o změny ve vedení rodiny a sebe pokoušet.
Naštěstí tady neplatí úsloví Tercia non datur neboli Třetí cesta neexistuje. Naopak, existuje a je překvapivě přirozená a uvolňující.
Jak tedy jinak?
Pátým darem je smysl pro humor.
Vyrůstá ze čtyř předchozích a to znamená, že k jeho cílenému použití potřebujeme:
*pozorovat svoje životní reakce, což můžeme díky sebeuvědomění,
*aby byl humor laskavý, radostný a nikoli hrubý a ubližující, je potřebné poslouchat vnitřní hlas neboli svědomí,
*představivost se hodí, abyste pochopili pointu vtipu,
*svobodná vůle je tu od toho, abyste se sami rozhodli, zda zůstanete v napjaté chvíli pouze vážní nebo ji odlehčíte vhodně zvolenou formou humoru.
Užitek smíchu
Smích povznáší. Uvolňuje tělo. Otevírá přirozenou pokoru k životu a toleranci k naší omylnosti. Nakazí druhé, zamete jak s rigiditou, tak i pocity viny a perfekcionismem. Vzpomeňte si na klasickou českou pohádku, v níž vysloužilý voják, který se často směje, žertuje i uprostřed pekla a dělá si legraci i sám ze sebe, nakonec vyprosí nebeské odpuštění i pro asketicky žijícího mnicha, který zapomněl, kým je a bral se tak vážně a tolik dbal na přísná pravidla, až přestal být lidský.
Smích a lidskost
Buďme lidští, buďme optimističtí, laskaví. S vtipem a radostí, které nasadíme vědomě, když se právě něco nepodaří, objevíme v procesu změn a růstu rodinného života a sebe sama cestu příjemnou, únosnou a hlavně lidskou. Díky legraci a následnému rozvolnění těla totiž můžeme snadno použít další kouzlo, kouzlo návratu: udělali jsme chybu, no a co, jdeme zase zpátky k sobě! Přirozeně s novinkou, zvládnutím nepříjemných chvil radostí a odpuštěním.
Samozřejmě, že i s medicínou humoru to můžeme přehnat. Potom se stane jedem sarkasmu nebo otravou ironie. Ale od toho se stáváme moudrými, své jednání si uvědomujícími, lidmi, abychom se vlastnímu omylu s laskavým soucítěním zasmáli a mohli začít právě z toho místa, kam nás zavedl.
Smíchocviky
Několik let jsem lektorkou jógy smíchu. Její cvičení ráda používám k uvolnění těla, např. před svalovým testováním, v rámci mojí terapeutické praxe nebo při párových sezeních či ve skupinách před konstelacemi.
Smích je vydechování. Pořádný smích je pořádné vydechování 
Chcete-li se od plic zasmát, připravte se na to, že otevřete pusu a budete zhluboka vydechovat.
A teď si představte, že jste spolkli holínku. Ta je ve vašem trupu a při každém zasmání se pořádně šlápne na bránici, která díky tomu pěkně poskakuje nahoru, dolů.
Začněte se smát, s otevřenou pusou a použijte smíchové slabiky: Ha ha ha, he he he, ho ho ho, hu hu hu, hi hi hi! Opřete se do toho. Najděte si rytmus smíchoslabik. Uvolněte se do následného spontánního smíchu.
Je zábavné, když si uděláte rodinné cvičení: dítě může pozorovat rodiče, jestli se mu bránice dost hýbe a komentuje situaci, partnerka může povzbuzovat partnera, aby se smíchu poddal atd.. Společně se chechtající rodina je nádhernou odměnou.
Tělo se přidá
A proč nejsou ke smíchu fyziologicky zapotřebí vtipy? Indičtí lékaři objevili užitečný princip: začnete-li se smát i bez vtipů či jiných, situačních, podnětů, tělo se samo přidá. A po chvíli smíchu začne dělat svou práci, produkuje hormony štěstí, endorfiny, dopaminy, serotonin… Záplava této domácí chemie ať vtéká do našich žil a prostoupí rodinný život štěstím a láskou. Pět minut denně, nejlépe poránu a vleže, s pokrčenýma nohama, vám rozsvítí den.
Když už jednou jsme…
Jak pravil Jan Werich: „Když už člověk jednou je…“ Koukejme, abychom byli. Při správném použití pátého lidského daru, smíchu, smyslu pro humor, užívaného empaticky, se tento předpoklad stane vaší zkušeností. A jsou to právě zkušenosti, co nám potvrzuje, že růst je v životě nevyhnutelný, a tak je užitečné pěstovat kvalitní životní postoje. Hodí se nám denně.
Příjemný den!
Hanka Ajasta
Průvodce životními změnami
Úvodní článek - Dítě nebo rodič?!
„Co si pamatuješ z dětství?“ zeptala jsem se přátel. Začali se usmívat…a vzpomínali na příjemné chvíle štěstí v rodinném kruhu. Málokdo se rozčiloval nebo si stěžoval. Obecně vzato, nepříjemné zážitky máme sklon potlačit, odmítnout či vytěsnit. Je možné, že si své dětství idealizujeme, protože jinak bychom čelili realitě bolesti? A pokud ano, jak z toho ven? Existuje vůbec cesta, jak udělat rodinu báječným místem k narození a pro život?
Oč jde?
Začnu tím, oč nejde: nejde o kázání z pozice převahy, toho, kdo "ví".
Jde o nový úhel pohledu na rodinu, na děti, jejich rodiče a místa těch všech v celku světa. Zmapujeme, jak to udělat, ať mohou rodiče mnohem intenzivněji prožívat kontakt mezi sebou, lépe zacházet s časem rodiny, vnitřně se hlouběji propojovat mezi sebou i s dětmi... Podíváme se, jaké místo a význam mají v každodenním, mnohdy hektickém, společném životě pojmy jako je splývání, hraní rolí či vciťování se a mnoho dalších užitečných, praktických tipů.
Rodina je od úsvitu civilizace jejím základem. Fungování rodiny je dnes na jednu stranu ulehčeno díky mnoha technickým zlepšením života, ale lidsky jde o náročnější proces, hlavně kvůli stoupající hladině psychosociálního stresu. Ten se má zhruba do 10 let ocitnout na první příčce ve výčtu civilizačních chorob.
Hlavní jsou principy
Jakmile se rodina a její členové začnou zajímat o principy, na nichž stojí jejich individuální i společně prožívaný život, jsou na dobré cestě. Orientace na vztahy (milovat a být milován) spíše než na výkon či materiální bohatství přináší mnohem větší uspokojení a lidsky hlubší naplnění, a to pro každého. Jde také o to najít rovnováhu mezi hmotným zabezpečením chodu rodiny a doplňováním její citové nádrže.
V prvních devíti měsících života prožívají děti blažené, až vysoce meditativní, stavy. My rodiče si je spolu s nimi můžeme připomínat, neboť jsme také byli novorozenci, kojenci a batolaty… Věřte, že zážitek absolutního porozumění svému dítěti, beze slov, stojí za to. A můžete si jej dopřát, ať už je vaše dítě jakkoli staré. Jak na to?!
Příprava
1.přiblížení se: abyste mohli s dětmi navázat skutečný dialog, nejprve pozorujte, jak často a v jakých situacích saháte po fyzických trestech, negativních příkazech a zákazech. Snažte se zjistit přímo z praxe života, co to dělá s vámi a co s dětmi a jak se ve vzniklých okolnostech cítíte fyzicky vy sami.
Děti, které zažívají tresty, fyzické či psychické, je časem začnou (hlavně podvědomě) považovat za stavební kameny světa. Uvnitř sebe mohou uvěřit, že si nezaslouží pěkné zacházeníí a mohou se bát projevit se takové, jaké jsou atd.. Ve světě složeném z viny a trestu prostě čekáme "odkud co zas přiletí" a to udržuje nepříjemné napětí a brání plynulému rozvoji tvůrčích sil a seberealizaci.
2. zpomalení se: svět dospělého obsahuje mnohem více prvků, než kolik jich má ve svém světě dítě, proto vnitřní rychlost, jakou jedete vy, je jiná než ta, kterou jede vaše dítě. Co s tím?! Vaším záchytným bodem (a dobrou zprávou) je, že vy už dětský svět znáte, byli jste dětmi. Teď běží o to, abyste si na své dětské prožívání vzpomněli. K tomu poslouží následující kroky:
Cvičení vciťování se
*až uložíte dítě ke spánku nebo získáte chvíli pro sebe jinak 🙂 , věnujte si 10 minut. Vypněte mobil, sundejte si hodinky, pásky apod., tj.. vše, co vás omotává a potenciálně zatěžuje.
*chvíli choďte prostorem...až se vám bude chtít, zastavte se na místě, kde se cítíte nejpříjemněji. Uvolněte tělo a mysl několika (např. pěti) hlubšími nádechy nosem a výdechy pootevřenými ústy.
*nyní pomyslete na své dítě... a představte si, že stojí před vámi.
* "dívejte se" na něj a vnímejte jej, nejlépe bez konceptů, bez "mělbychů" a "musů". - Jak se dítě tváří? - Sedí či stojí? - Mlčí nebo vám něco sděluje? - Upřímně prociťujte vše, ať už jde o příjemné či méně příjemné nebo dokonce záporné prožitky. Jakou odezvu vyvolávají ve vašem těle? Pozorujte, kde cítíte napětí, tíhu anebo tlak, vibrace, pulzace...
*připravte se – a jedním rázným krokem vstupte na místo, kde jste si předtím představovali své dítě. Volně dýchejte a zažívejte všechny vjemy: co se změnilo v prožitcích těla? Kde máte napětí, tíhu...? Položte na to místo jednu nebo obě ruce. Přijímejte reakce těla a klidně, soustředěně je prodýchejte.
*Jakou polohu těla jste coby své dítě zaujali: stojíte? Sedíte? Lehli jste si a stočili se do klubíčka? Nebo je to jinak? Zůstaňte v ní a zapojte své smysly:: jak vidíte svět kolem z tohoto úhlu? Co byste teď rádi slyšeli, ochutnali, čeho nebo koho se chcete dotknout? Jaká vůně je vám příjemná?
*teď přijde možná nejtěžší část:
a) prožijte si, jak jste coby své dítě vysocí a jaké jsou rozměry vašeho těla.
b) teď si proti sobě představte rodiče, sebe nebo partnera/partnerku.
c) vnímáte, jak je rodič fyzicky velký?
Jakou váhu mají slova a činy této doslova oproti dítěti tak veliké bytosti? Bytosti, která je v jeho životě tou nejdůležitější, krmí, obléká, uspává... stará se o něj?? Prožijte si to.
Rodinné koncepty
Řetěz rodových vzorců a názorů na výchovu je předáván na vědomé i podvědomé úrovni z otce na syna, z matky na dceru, a to po celé generace. Nejsilněji údajně působí vliv pěti předchozích generací..
Pokud jste spokojeni s jejich přínosem pro vaši rodinu, nic neměňte. Zasloužíte si velikou gratulaci. Takové "štěstí" má málokdo. Většina z nás spíše narazí - kromě lásky - i na smutnou štafetu odmítání, strachu, zlosti, hanby... Tento řetěz můžete přerušit, a to jednou provždy. Přejete si to? Pokud ano, vězte, že jste právě udělali první podstatný krok: rozhodnutí změnit přístup k rodině, partnerovi/partnerce i sobě.
Předchozí cvičení můžete kdykoli zopakovat. Je cenné, protože přináší osobní zkušenost.. A právě tu potřebujeme ke skutečně kvalitním posunům, pochopení a růstu, bez nichž by se rodina, ten nejživější, nejvzácnější, lidmi po tisíciletí žitý, organismus, proměnila ve stagnující, zatuhlý prvek bez vývoje.
Přerámujte situaci
Až se příště dostanete do kritické situace, kdy hrozí výbuch nebo jiná forma střetu s dítětem, vzpomeňte si/připomeňte si, jak jste se v roli dítěte cítili vy. Jak malí jste byli. A jakou váhu mají slova rodiče, navíc obtížená negativními emocemi. Pak se můžete rozhodnout, a to vědomě, využít mezeru mezi tím, co se děje a vaší reakcí, k výběru jiné, vhodnější formy dialogu s dítětem. Věřím, že si pro sebe i pro něj přejete něco jiného, než programovat vás oba hněvem, ukazovat dítěti svět z pozice nátlaku, hrozby, vyloučení či viny, beznaděje nebo smutku.
A kdybyste objevili, že vás negativní nastavení stále drží v kleštích, pomozte si uvolnit napětí alespoň dvěma nádechy a výdechy. Okysličíte mozek a dáte další šanci plynulejšímu, šťastnějšímu dnešku a zítřku vaší rodiny. Každý úspěch se počítá! Pochvalte se, když se vám povede cokoli změnit k lepšímu!
Závěrem
Cvičení dělá mistra. Jiskřičky v dětských očích a váš vnitřní pocit spokojenosti, lásky a správnosti vašeho jednání mají v rodinném životě vysokou hodnotu. A kdo z nás, rodičů, by o tuto metu nestál?
Utvářejte budoucí život svého dítěte, jak umíte nejlépe. Jeho rané dětství a způsob zacházení se světem v dospělosti máte z velké míry ve svých rukou.