Srdcový optimista (nejen) o Vánocích 2021

Možná, že patříte k lidem, jako jsem já: pokud vidíte ve sklenici 50 % vody, považujete ji raději za – ano! – z poloviny ještě plnou než – ach jooo… – za z půlky už prázdnou.Je váš optimismus nadějeplný, a tak umožňuje obrečet dojemné scény velkofilmů, s prožitky něhy a lásky?

To jsme na tom stejně 🙂

Jsem srdcový, ne však pouťový optimista.

V čem je rozdíl?

Myšlení pouťového optimisty lakuje problémy narůžovo. Připomínají pak vrstvu šlehačky, umístěnou na haldě hnoje.. Srdcový optimista se na to kouká, nevěřícně kroutí hlavou…a jestli se ho stav věci týká, vyhrne si rukávy a pustí se do oprav problematických událostí.

Z jakého důvodu vám to sděluji právě teď, o Vánocích?

Vánoce jsou pro mě časem lásky, víry a nadějí. Zázraků. Klidu a míru, jak uvnitř, tak navenek. Niterně je pociťuji a prožívám už odmalička, ať se ve světě dělo či děje cokoli.

Letos jako by můj srdcově optimistický postoj k životu vystoupil z mého vnitřního světa ven a oslovil mě: „Hej, uvědomuješ si vůbec, co jsou Vánoce?“

„Jak by ne…“ odvětilo moje překvapené, „běžné“ já. „Miluju je.“

„Opravdu?“ zaujal Srdcový optimista vyčkávací pozici.

„No…“ váhala jsem, „možná… možná, že mám Vánoce spojené s cizími vlivy…s návyky, které už mi neslouží… a trochu jsem se v tom chaosu ztratila… Ano… moje cesta k seberealizaci by mohla zahrnout i mnohem hlubší pochopení Vánoc,“ připustila jsem.

Srdcový optimista pochvalně zamručel a dodal: „Co s tím budeš dělat?“

„… nevím…“ špitla jsem nejistě.

Chvilku nic, vnitřní mapa ukazovala bílé místo… Pátrám dál… a cítím, že se vracím domů, k sobě, do jádra své bytosti… na místo lásky, opory a Božství.

Usadila jsem se tam. Vzápětí, jako na filmovém pásu, začaly defilovat obvyklé myšlenky, spojené s vánočním stresem: honem, honem, uklízet, vařit, zdobit byt, donést domů vánoční stromek…napětí a starosti z tisíce příčin. Pozoruji ten emoční a myšlenkový rej a divím se: k čemu s sebou vláčím tenhle pytel odpadků?

Pozoruji dál, dýchám o něco hlouběji… až mnou projelo vcítění do tady a teď, jasné světlo tohoto okamžiku. Jiskřivá nebo bolestná, tohle j e , byla a bude, moje přítomnost.

Srdcový optimista pookřál… usmívá se: „Už cítíš, o čem jsou Vánoce?“ zeptal se jemně. „…ano…“ odvětila jsem tiše.

Miluji Vánoce. Vím, už jsem to tu psala. Je možné dost podtrhnout skutečnost, která hýbe životem?

Vánoční vcítění mi umožnilo prožít, že celý Štědrý den, nejen večer, je d a r . Ve chvíli, kdy jsem k tomu dospěla celou bytostí, kráčela jsem právě naším náměstím. Vévodí mu nádherný vánoční strom. Spodní patra tradičně zdobí malé děti z naší čtvrti, věší tam papírové ozdoby, které samy pomalují a polepí. Jedna z nich se zrovna válela na zemi. Zdvihla jsem ji a pečlivě umístila zpátky na strom, až za druhý pár větviček, s nadějí, že teď už ji vítr neodfoukne. Pak mi zvědavost vnukla nápad prohlédnout si, co duše a ruce dítěte na ozdobu vytvořily. No ne… Někdo mi čte myšlenky: dívám se na jásající, z barevného papíru vystřiženou, postavu dítěte, na niž ze všech stran prší dary a dárky, jako proud lásky bez podmínek.

ŽIVOT JE DAR.

VÁNOCE – CELÉ VÁNOCE – JSOU DAR.

Připadám si, že jsem objevila Ameriku :-), když jsem odhalila tohle vánoční tajemství.

Ano, vždycky „to“ bylo, je a bude jedině a jen na nás.

Co máme v rukách, tím můžeme pohnout.

Pár otázek ke vcítění a popřemýšlení:

– jak vnímáte a zažíváte život tady a teď?

– milujete Vánoce? Z jakých důvodů?

A ještě něco: díky Všemu, co Existuje, za každé požehnání, za každý nádech-výdech, za každý okamžik.