Vojna a meditace

„Válka je špína…!“ povzdechla si má ukrajinská klientka Jelena 24. února 2022, v první den války v její rodné zemi.

Měla za sebou dvouhodinové terapeutické sezení.

Podařilo se jí vrátit se k sobě. Do středu, jádra bytosti.

Kde jsme s Jelenou sezení začaly?

Její první slova zněla: „Nevím, co se se mnou děje… cítím se jako omámená… Brzy ráno mi volal brácha, že jim nad hlavou létají stíhačky… Je válka. Nařídili jim zákaz vycházení. Z okna pozorují bombardování letiště …“ 

Jelena trvale žije mimo Evropu, v bezpečí před tímto konfliktem. Bolest pro bratra a jeho rodinu jí ale rozdírá duši a srdce.

Bylo třeba této individuální lidské bolesti, vzniklé v reakci na globální krizi, pečlivě naslouchat.

Jeden po druhém byly nalezeny kořeny a vysvětleny souvislosti s dosavadním Jeleniným životem.  Nejsme ostrovy. Týká se nás každý detail celosvětového vývoje.

Když jsme s Jelenou došly až na konec této cesty, uvědomila si…

Co teď?!

„Už nebudu na ničí straně!“ pronesla Jelena rozhodně. Co tím chce říci?

V průběhu sezení si povšimla, že jako malá stávala na straně mámy (viděla ji jako obětavou ženu, která zařídí a vyřeší domácnost i práci) proti tátovi (měla jej za citově nepřístupného, dětinského lenocha).

Teď jí došlo, že rodiče spolu až do rozvodu válčili… Dnes a denně vybuchovala v jejich domácnosti jedna bomba za druhou. Jelena, dítě, neviděné (ve skutečnosti) otcem ani matkou, s opravdovým úsilím dělala, co mohla, ale krizi rodičů vyřešit nedokázala. (Rozvedli se.)

„Krmíme válku, když se necháváme vystrašit a rozhodit… její síla pak roste!“ uvědomila si Jelena.

Kam jde pozornost, tam jde energie. Všimli jste si, že když jste chyceni v pasti nadměrného stresu, zvětší se jindy dobře uchopitelný problém do obrovských rozměrů?

Co tím říkám? Že je válka na Ukrajině pseudoproblém? Že se nás netýká?

Ale kdepak…

Cítím se šokovaná, překvapená, nemůžu uvěřit, že se to děje a tak blízko naší zemi… Sleduji záběry z Ukrajiny, naslouchám zprávám od místních lidí. Soucítím s každým trpícím. Mívám v očích slzy.

Co dál?

Jelena má pravdu: válka je špína.

Nejhorší by bylo podlehnout vyvolávanému chaosu a ztratit se v něm.

Všimla jsem si, že když sleduji zprávy o válce v televizi a zapojuji se do nich emocionálně, vyžádají si moje návraty k sobě mnohem víc energie.

Vím, že kdybych právě teď nadlouho zmizela z propojení a jednotou s hloubkou srdce, dnem duše, nebylo by to dobré. Ani pro mě, ani pro mé nejbližší – a do kolektivního nevědomí českého národa (součásti Evropy a Země) bych namísto harmonií přispěla panikou, úzkostí, depresí nebo chaosem.

Každý z nás je významný

Někdy zapomínáme, jak je naše individuální bytí významné. Máme sklon dívat se na sebe sama totalitně, jako na bezvýznamné kolečko v obřím soukolí. Z konfrontace s nekonečnem pramení existenciální strach o přežití.

Slyšte…ano je ano a ne je ne

Ne, není pravda, že nezáleží na mně.

Ne, není pravda, že nezáleží na vás.

S jakou se vzbudíte – jak často během dne si uvědomíte sebe sama – jak často se usmějete – obejmete muže, ženu, pohladíte děti – když vykonáte věci, za které vás vaše svědomí oprávněně pochválí, ano, ano, na tom právě teď záleží.

V čase nejistot se ozývají staré rány

Ty nezahojené, hnisající a hluboké.

Takovou ranou je druhá světová válka.

Pro obyčejné Čechy byl strach na denním pořádku. Z vyprávění pamětníků vím, že někteří se s ním naučili žít, s nasazením života pomáhali potřebným, jiní se zaprodali.

Spousta lidí však věřila, že se karta obrátí.

Mnozí k tomu aktivně přispěli.

Jedním z nich je spisovatel a humorista Zdeněk Jirotka. Jednu z nejmilejších českých knížek, Saturnina, nejčastěji psal v koupelně, (proto je v ní tolik zmínek o vodě), kam se uchýlil v čase náletů na Prahu, kdy platila nutnost mít zatemněná okna.

Překonal strach a i když si na Saturnina mohl posvítit v jediném místě bytu, mnohým z nás jeho inteligentní, jedinečný humor dodnes rozsvěcí duši a hladí srdce. Proč? Jirotka se propojil s okamžikem a s nadějí v budoucnost národa nadále dělal to, co uměl nejlépe.

Vracejte se k sobě

Vždy, když se hýbe základ, na němž stojí svět, je nesmírně důležité zůstat ve svém středu.

A když vás něco vyosí, navraťte se tam.

Proč? Abyste sami za sebe rozpoznali, co je realita a co manipulace.

Protože když to jasně víte, můžete správně rozhodnout, co vy s tím.

A dnes…

Můj klíč je meditace realitou

Dnes ráno jsem se vzbudila s postojem jistoty, že nebudu měnit svoje denní plány: pojedu do vzdáleného města a pobydu v něm, uskutečním několikadenní návštěvu, kterou jsem plánovala dlouho dopředu.

Cítila jsem ale podivnou nervozitu, nebyla ve své kůži.

Uvědomila jsem si, že prvním krokem, jak to změnit, bude ranní meditace. Běžně ji dělávám na pár minut. Dnes je to jiné, cítím víc napětí v těle a ani emocionální nastavení se mi nelíbí.

Posadila jsem se a začala si všímat svého dechu… Vnímám tělo… Znovu a znovu pozoruji dechové cesty, nádech… výdech… nádech… výdech… Všímám si, že nervozita nějak souvisí s mými smysly… viděla a slyšela jsem hrozivé skutečnosti. Tak co to udělá, když mému zraku a sluchu předložím něco jiného?

Našla jsem si oblíbenou mandalu… a oblíbený bílý šum.

Zabořila jsem oči do barev a tvarů… a moje uši se zaposlouchaly do zpěvu slavíka, nahrávky na youtube.

Můj dech se po chvíli prohloubil…  Jak v meditaci pokračuji, dostavuje se větší uvolnění v těle.

Asi po patnácti minutách pociťuji vnitřní klid v emocích a mír v těle. Proto vstávám a začínám si balit věci na cestu.

Zatímco poklízím byt, mám stále puštěný zpěv slavíka. Vnímám, jak jsou moje smysly zbystřené. Namísto abych bezmyšlenkovitě zametla podlahu, propojuji se s ní…s koštětem, s pohyby rukou… Zametám vědomě… Srdeční čakra se víc otevírá… a po chvíli cítím, jak mou hruď zalévá příjemné teplo.

Dostavuje se pocit vděčnosti.

Děkuji svým rukám. Vnímám jejich individuální život v rámci celku těla. Děkuji podlaze, smetáku, lopatce, prachu a smetí, prostředníkům zkušenosti.

Teď už vím, že…

Kromě mě mi nic nebrání vrátit se k sobě. Pokud jsem bdělá a ostražitá, mohu uvolnit nadměrné napětí a stres, kdykoli si jich povšimnu.

A tak jsem vyjela…

Pokud cestuji, vybírám si vlaky.

Miluji pozorování krajiny podél trati.

I dnes se očima vpíjím do modři nebe, jasu bělostných oblak… Žasnu nad dokonalostí majestátních stromů…vidím tu rozpustilé paže borovic, hrdě vzpřímené svíce jedlí a smrků… mou pozornost přitahují rozeklané výčnělky skal. Krajina působí na mou duši… čtu její vzkazy… píši báseň.

Cítím se propojená a živá.

Kouzlo přítomnosti mě obdaruje zázrakem úsměvu. Zůstávám v něm a pozoruji jeho účinky v těle, množství drobných i velkých svalů se uvolňuje a tělo se naplňuje životní energií.

Jak nádherný den!

Zůstaňme u sebe, upokojme se

Když mi před rokem umírala nejlepší kamarádka, měla jsem za sebou nedávnou smrt obou rodičů.

Mým klíčem, jak tyto přeměny zvládnout, je láska.

Láska je mostem přes válku, vnější i vnitřní válku.

Pokud se v lásce propojíme nejprve sami se sebou, můžeme pro své drahé doopravdy něco udělat. A je jedno, jak jsme od nich daleko  Každá soucítící – nikoli litující – myšlenka, záchvěv energie… každá sebedrobněji vypadající laskavost, ruka, podaná k pomoci, s otevřeným srdcem, má význam.

Zůstaňme u sebe. S planoucím srdcem a usazeni v duši.

S požehnáním lásky, která je láskou. To je meditace realitou.

Zas pro dnešek

oblaka plují

Jen po dnešek

Glum číhá v sluji

Už zítra snad,

z čeho nás mrazí,

zpět získá řád

a zkázu srazí.

S díky a láskou

Ajasta