Principy rodinného života

„Co si pamatuješ z dětství?“ zeptala jsem se přátel. Začali se usmívat…a vzpomínali na příjemné chvíle štěstí v rodinném kruhu. Málokdo se rozčiloval nebo si stěžoval. Obecně vzato, nepříjemné zážitky máme sklon potlačit, odmítnout či vytěsnit. Je možné, že si své dětství idealizujeme, protože jinak bychom čelili realitě bolesti? A pokud ano, jak z toho ven? Existuje vůbec cesta, jak udělat rodinu báječným místem k narození a pro život?

Oč jde?

Začnu tím, oč nejde: nejde o kázání z pozice převahy, toho, kdo „ví“.

Jde o nový úhel pohledu na rodinu,  na děti, jejich rodiče a místa těch všech v celku světa. Zmapujeme,  jak to udělat, ať mohou rodiče mnohem intenzivněji prožívat kontakt mezi sebou, lépe zacházet s časem rodiny,  vnitřně se hlouběji propojovat mezi sebou i s dětmi… Podíváme se, jaké místo a význam mají v každodenním, mnohdy hektickém, společném životě pojmy jako je splývání, hraní rolí či vciťování se a mnoho dalších užitečných, praktických tipů.

Rodina je od úsvitu civilizace jejím základem. Fungování rodiny je dnes na jednu stranu ulehčeno díky mnoha technickým zlepšením života, ale lidsky jde o náročnější proces, hlavně kvůli stoupající hladině psychosociálního stresu. Ten se má zhruba do 10 let ocitnout na první příčce ve výčtu civilizačních chorob.

Hlavní jsou principy

Jakmile se rodina a její členové začnou zajímat o principy, na nichž stojí jejich individuální i společně prožívaný život, jsou na dobré cestě. Orientace na vztahy (milovat a být milován) spíše než na výkon či materiální bohatství přináší mnohem větší uspokojení a lidsky hlubší naplnění, a to pro každého. Jde také o to najít rovnováhu mezi hmotným zabezpečením chodu rodiny a doplňováním její citové nádrže.

V prvních devíti měsících života prožívají děti blažené, až vysoce meditativní, stavy. My rodiče si je spolu s nimi můžeme připomínat, neboť jsme také byli novorozenci, kojenci a batolaty… Věřte, že zážitek absolutního porozumění svému dítěti, beze slov, stojí za to. A můžete si jej dopřát, ať už je vaše dítě jakkoli staré. Jak na to?!

Příprava

1.přiblížení se: abyste mohli s dětmi navázat skutečný dialog, nejprve pozorujte, jak často a v jakých situacích saháte po fyzických trestech, negativních příkazech a zákazech. Snažte se zjistit přímo z praxe života, co to dělá s vámi a co s dětmi a jak se ve vzniklých okolnostech cítíte fyzicky vy sami.

Děti, které zažívají tresty, fyzické či psychické, je časem začnou (hlavně podvědomě) považovat za stavební kameny světa. Uvnitř sebe mohou uvěřit, že si nezaslouží pěkné zacházeníí a mohou se bát projevit se takové, jaké jsou atd.. Ve světě složeném z viny a trestu prostě čekáme „odkud co zas přiletí“ a to udržuje nepříjemné napětí a brání plynulému rozvoji tvůrčích sil a seberealizaci.

2. zpomalení se: svět dospělého obsahuje mnohem více prvků, než kolik jich má ve svém světě dítě, proto vnitřní rychlost, jakou jedete vy, je jiná než ta, kterou jede vaše dítě. Co s tím?! Vaším záchytným bodem (a dobrou zprávou) je, že vy už dětský svět znáte, byli jste dětmi. Teď běží o to, abyste si na své dětské prožívání vzpomněli. K tomu poslouží následující kroky:

Cvičení vciťování se

*až uložíte dítě ke spánku nebo získáte chvíli pro sebe jinak 🙂 , věnujte si 10 minut. Vypněte mobil, sundejte si hodinky, pásky apod., tj.. vše, co vás omotává a potenciálně zatěžuje.

*chvíli choďte prostorem…až se vám bude chtít, zastavte se na místě, kde se cítíte nejpříjemněji. Uvolněte tělo a mysl několika (např. pěti) hlubšími nádechy nosem a výdechy pootevřenými ústy.

*nyní pomyslete na své dítě… a představte si, že stojí před vámi.

* „dívejte se“ na něj a vnímejte jej, nejlépe bez konceptů, bez „mělbychů“ a „musů“. –  Jak se dítě tváří? – Sedí či stojí? – Mlčí nebo vám něco sděluje? – Upřímně prociťujte vše, ať už jde o příjemné či méně příjemné nebo dokonce záporné prožitky. Jakou odezvu vyvolávají ve vašem těle? Pozorujte, kde cítíte napětí, tíhu anebo tlak, vibrace, pulzace…

*připravte se – a jedním rázným krokem vstupte na místo, kde jste si předtím představovali své dítě. Volně dýchejte a zažívejte všechny vjemy: co se změnilo v prožitcích těla? Kde máte napětí, tíhu…? Položte na to místo jednu nebo obě ruce. Přijímejte reakce těla a klidně, soustředěně je prodýchejte.

*Jakou polohu těla jste coby své dítě zaujali: stojíte? Sedíte? Lehli jste si a stočili se do klubíčka? Nebo je to jinak? Zůstaňte v ní a zapojte své smysly:: jak vidíte svět kolem z tohoto úhlu? Co byste teď rádi slyšeli, ochutnali, čeho nebo koho se chcete dotknout? Jaká vůně je vám příjemná?

*teď přijde možná nejtěžší část:

a) prožijte si, jak jste coby své dítě vysocí a jaké jsou rozměry vašeho těla.

b) teď si proti sobě představte rodiče, sebe nebo partnera/partnerku.

c) vnímáte, jak je rodič fyzicky velký?

Jakou váhu mají slova a činy této doslova oproti dítěti tak veliké bytosti? Bytosti, která je v jeho životě tou nejdůležitější, krmí, obléká, uspává… stará se o něj?? Prožijte si to.

Rodinné koncepty

Řetěz rodových vzorců a názorů na výchovu je předáván na vědomé i podvědomé úrovni z otce na syna, z matky na dceru, a to po celé generace. Nejsilněji údajně působí vliv pěti předchozích generací..

Pokud jste spokojeni s jejich přínosem pro vaši rodinu, nic neměňte. Zasloužíte si velikou gratulaci. Takové „štěstí“ má málokdo. Většina z nás spíše narazí – kromě lásky – i na smutnou štafetu odmítání, strachu, zlosti, hanby… Tento řetěz můžete přerušit, a to jednou provždy. Přejete si to? Pokud ano, vězte, že jste právě udělali první podstatný krok: rozhodnutí změnit přístup k rodině, partnerovi/partnerce i sobě.

Předchozí cvičení můžete kdykoli zopakovat. Je cenné, protože přináší osobní zkušenost.. A právě tu potřebujeme ke skutečně kvalitním posunům, pochopení a růstu, bez nichž by se rodina, ten nejživější, nejvzácnější, lidmi po tisíciletí žitý, organismus, proměnila ve stagnující, zatuhlý prvek bez vývoje.

Přerámujte situaci

Až se příště dostanete do kritické situace, kdy hrozí výbuch nebo jiná forma střetu s dítětem, vzpomeňte si/připomeňte si, jak jste se v roli dítěte cítili vy. Jak malí jste byli. A jakou váhu mají slova rodiče, navíc obtížená negativními emocemi. Pak se můžete rozhodnout, a to vědomě, využít mezeru mezi tím, co se děje a vaší reakcí, k výběru jiné, vhodnější formy dialogu s dítětem. Věřím, že si pro sebe i pro něj přejete něco jiného, než programovat vás oba hněvem, ukazovat dítěti svět z pozice nátlaku, hrozby, vyloučení či viny, beznaděje nebo smutku.

A kdybyste objevili, že vás negativní nastavení stále drží v kleštích, pomozte si uvolnit napětí alespoň dvěma nádechy a výdechy. Okysličíte mozek a dáte další šanci plynulejšímu, šťastnějšímu dnešku a zítřku vaší rodiny. Každý úspěch se počítá! Pochvalte se, když se vám povede cokoli změnit k lepšímu!

Závěrem

Cvičení dělá mistra. Jiskřičky v dětských očích a váš vnitřní pocit spokojenosti, lásky a správnosti vašeho jednání mají v rodinném životě vysokou hodnotu. A kdo z nás, rodičů, by o tuto metu nestál?

Utvářejte budoucí život svého dítěte, jak umíte nejlépe. Jeho rané dětství a způsob zacházení se světem v dospělosti máte z velké míry ve svých rukou.