Veselé Velikonoce 2022

V Praze, 16. 4. 2022

Srdce, bušící o závod, zvolňuje tempo. Ještě zrychleně dýchám, ale dokázala jsem to, dobíhám na hlavák včas…!

Zaparkuji se v oblíbeném koutku, s optimálním výhledem na cedule odjezdů. Hlídám, kdy Regiojet přistaví spoj do cílové stanice mojí velikonoční návštěvy. Hned po boku mí tiší společníci, modrý látkový kufr, šedý batoh a černá taška s laptopem.

Budete mi naslouchat?

S lehkou nervozitou čekajícího uvažuji o síle letošních svátků. Jak jsou jiné než ty před třemi lety, než loňské…

Ano, zaslouží si zvláštní pozornost. Co kdybych napsala, jak je prožívám, tady a teď, nic učesaného, přímá realita? Jako příběh, budu vám vyprávět… Věnujete mi pozornost, prosím?

Záměr napsat příběh zbystřuje moje smysly a vědomou mysl. Hned se cítím mnohem víc naživu.

Tělo vyrábí dávku adrenalinu. Vnímám, jak se změnila má rezonance, cítím se jak kůň před startem… A už se hýbe taky realita:  lidé, stojící poblíž, i ti, kteří nádražím proudí sem a tam, si mě najednou všímají víc. Jako bych byla magnet. Krátce po  sobě zažívám dva nepříjemné kontakty. Prověří moji dovednost držet si hranice.

Dneska ten vlak snad nepřijede, či co…

Na ceduli naskočilo zpoždění: 20 minut. No sbohom… Zvolna se svezu vedle kufru, batohu a tašky… na stříbřitě lesklou, silnou trubku, vinoucí se kolem bistra. Nechci se nudit ani se nechat prudit… napadá mě říkačka. Radši pozorovat dění.

Nádraží praská ve švech, kapacitně i emocionálně

Ozývá se hlášení, pokyny v ukrajinštině, instrukce pro nové uprchlíky.

Po nesmírně dlouhých minutách…

…je vlak tady!

Konečně naskočily údaje o odjezdu mého vlaku: přistavený na nástupišti 2 S, koleij 2. Jo! Bafnu kufr, batoh hodím na záda a tašku křížem přes sebe. Ráznými kroky mířím s davem spolucestujících k nástupišti 2 S.

Vlak Regiojetu už tam stojí. No teda…doteď jsme vždycky čekali na nástupišti, až dorazí.. no dobrý, aspoň si brzy sednu, raduji se.

Ale ne…stevardi otevírají dveře vlaku a ven proudí cestující… Nejspíš další mimořádná jízda z Ukrajiny do Prahy. Nestíhají… Cestující jsou lidé s prázdnými pohledy. Matky, pevně svírající ruce dětí. Dívají se nepřítomně… a na sebemenší vnější podnět reagují velice silně.

Stevardi ještě dalších 20 minut čistí vozy

Začínají mě bolet záda i ramena…nesou těžká zavazadla déle, než bych ráda.

Jak si vylepšit náladu? Vzhlédnu k nádherné modři oblohy, protkané huňatými, bělostnými oblaky.

Někdy čtu „zprávy“ z nebe. Co se dozvím dnes? Upnu pohled na srpkovitý výčnělek jinak celkem pravidelně tvarovaného mraku. …jéé…srdce… srdce – a směje se! Oblačný vzkaz vykouzlí úsměv na tváři i mně. Fajn zpráva, moc fajn, díky…

Stevardi dál a dál uklízejí vozy…

Zavazadla na mých zádech a ramenou jako by vážila tunu. Už nemůžu… A tak znovu zabořím oči do modrobílého jasu nad hlavou. Páni… ten srdcař vypadá, jako by ho někdo pořádně vytahal za uši…! Rozpliznul se v beztvaré cosi… Odvracím zrak. Tohle se mi nelíbí.

Co dál?

Jo, dech… Soustřeďuji se na dýchám do břicha. Úleva.

Těkám očima po lidech, stojících vedle mě. Vymýšlím si o nich historky: starší muž, Evropan, se dvěma asijskými dívkami, je jejich vzdálený strýc. Vytáhne mobil, dívky se široce usmívají a všichni tři, s hlavami u sebe a dobrou náladou, se spolu fotí.  Veselé Velikonoce, píší pak status na facebook. – Kluk s tmavými, vyčesanými vlasy a roztomilá blondýnka, mluví anglicky. Přijeli do Čech na jarní prázdniny. První láska, jeden druhého nepustí z náruče.

Znovu vzhlédnu k „mému“ mraku

Jak to vypadá…? Úplně se celý přeskupil. Pátrám, kde má „hlavu“… a čí ta hlava je. Hele, ušatý Alík! Zlobivé, živé štěně. Rozkouše svým lidem bačkory a ti mu naplácají novinami. Alík kňučí… a lidé nevydrží, hladí jej, konejší, krmí dobrotami a odpouštějí mu.

Proč ještě nemáme v každé domácnosti na světě takového Alíka? Trocha života do toho umírání… ach, dřív pořekadlo, dnes realita…

A konečně klíčová chvíle

Konec trápení, jsme vpuštěni do rozevřených dveří vlaku.

I když mi trvá, než se konečně usadím – stejně jako ostatním zpovykaným cestujícím, kteří honem honem nastoupili a teď ke svým místům procházejí snad všemi vozy… – stejně vnímám, jak moje rozhodnutí napsat tenhle článek ovlivnilo rezonanci v mých buňkách, v těle-mysli-emocích- biopoli… jak se změnilo moje vyzařování… a vybavuji si „podivné“ události, jaké se před minulými odjezdy ani náhodou neděly.

„Jste silnější, než si myslíte,“ zní slogan České spořitelny.

A co když je to pravda?

Možná ani nevíme, co dokážeme, co můžeme…kdo jsme…

Možná jsme mnohem víc, než sami sobě „povolujeme“ být…

A to my všichni, ze všech koutů planety…!

A tak, veselé Velikonoce…

…milí přátelé, klienti… vy, s kým jsem teď v živém spojení a vy, s kým jsme se neviděli třeba i pár let.

Všechno je v pořádku…

Něco moudrého a věčného v nás vždy ví, kdo jsme… kam jdeme…

„Jen“ se vždy zapnout…a doopravdy být.

Kdykoli a kdekoli, s kýmkoli.

Vím, že to víte…😊

Žijme tak, jednejme tak.

Veselé Velikonoce, mám vás ráda!

Jo, v některých koutech Čech je tradice: o Velikonocích něco nového. Chcete-li, koukněte, co nového mám letos já: báječné webovky.

Že to ode mě není strategické, chválit vlastní web? Jako pověstná liška, co si chválí svůj ocas?

Proč to dělám?

Protože web vznikl v duchu záměru tohoto článku: v oživení, autenticitě, v propojení se sebou samou a s druhým, vnímavým člověkem, autorkou báječných webů, Veronikou Mašínovou. Je mu teprve pár dní… držím to miminko v náruči a raduji se z něj 😊

Můžete se mnou.

S radostí, láskou a pozdravy

Hanka Ajasta

P. S.: některé věci se nikdy nezmění. A některé ano.