KONEC JEDNÉ ÉRY

Gottovu fotku v modrém saku, s černými vlasy, po stranách jemně se zdvihajícími do špiček, jsem si vylepila do skříňky určené školním potřebám chvíli poté, co mi ji táta vyrobil. Bylo mi šest a můj otec, v mých očích úplná Mistrova kopie (stejné rysy tváře, vlasy, oči i křestní jméno), by pro mě udělal cokoli. S Gottem měl společnou také obrovskou (až na nervy jdoucí) pracovitost s nutkavou potřebou pochopit jádro pudla a udělat věci hned a pořádně. Vyhrát sám nad sebou.

Kromě Mistrova nebeského hlasu jsou právě tohle ty NEJ vlastnosti, které obdivuji a snažím se naplnit. V časech tzv. socialismu jsme se mohli spolehnout, že když už se na jednom „ze všech dvou“ našich televizních programů konečně vyskytnul jeden z koukatelných zábavných pořadů, figuroval v něm Karel Gott. Smáli jsme se jeho vtípkům, uculovali se jeho hrané (?) občasné „nemotornosti“ a tichli, když začal zpívat. Považovala jsem jej, a to prosím, přiznávám, naprosto podvědomě, aniž bych o tom přemýšlela, za jeden z pilířů mého života, za stabilní opěrný sloup. Jeho přítomnost v životě naší země mě jaksi uklidňovala, byla jistotou, kotvou v oceánu nejistot.

Ve chvíli, kdy jsem se prvního října letošního roku dozvěděla o Mistrově smrti, mi hrudníkem projela svíravá bolest, směs paniky a vzteku na sebe. Teď už na Gottův koncert nezajdu… Proč jsem to neudělala, dokud žil?! Zakřičela jsem v duchu, že tohle už nevrátím!!! Bože, došlo mi, že teď náhle až děsivě postrádám… ale co vlastně? Vnitřní dotek! Vzápětí mnou projela blízkost zažitá díky společně strávenému času. Nevěděla jsem, kudy kam… když za okamžik ledovou krustu paniky rozťal vedví meč vzpomínky.

Vždyť jsem zažila osobní setkání s Gottem, ANO, vybavuji si. Je rok 2001, kolega (tehdy jsem pracovala pro Český rozhlas) připravuje každoroční vánoční speciál, v němž mu opět přislíbil účast Karel Gott. Ani ne dvacetiletý kolega je nadšený. Fascinuje jej Mistrova dochvilnost, profesionalita a pokora. Přimlouvám se, abych se mohla natáčení také účastnit. Vedení nám to nepovoluje… a tak alespoň „tajně“ čekám na chodbě. Mistrovu energii jsme oba vnímali několik desítek metrů před budovou rádia. Samozřejmě jsem ho neokukovala, schovala jsem se do jiného studia a zůstala tam. Když ale Gott odcházel, nevydržela jsem a alespoň za ním vyhlédla. Chtěla jsem to udělat tak, aby mě neviděl. Jenže on se najednou zastavil, prudce se otočil a zahleděl se mi do očí. Jeho vřelý, hluboký, intenzivní pohled mnou úplně prostoupil. Stála jsem jako přimrazená. Toto není hvězda… tady se se zvídavou otázkou, kdo jsem a co chci, dívá výjimečný člověk. Po chvíli jako bych procitla, omluvně jsem se na něj usmála a spěšně odcházela. Gott jemně pohnul hlavou, otočil se vpřed a pokračoval v chůzi. Vzpomínky zůstanou.

V našich vnitřních světech platí opravdovost, vřelost a lidskost. Jsem šťastná a vděčná, že jsem Mistra zažila. A i když podle mého vědomého přesvědčení je čas věcí relativní a smrt změnou stavu, ještě stále truchlím. Vzpomínám na Vás, drahý Mistře, vidím Vaše oči – a usmívám se přes slzy. A odpusťte mi ten jemný vtípek v úvodu básně pro Vás. I když…, frajer jako Vy si umí udělat legraci i ze svého jména.

Karlu Gottovi, 6. října 2019

Jak brát Tvé jméno nadarmo

je

lacině psát o smrti

Vévodí našim zákoutím

a kostmi předků chřestí

To raději zatnu pěsti,

naplno žiji od rána

a chutnám život z mnoha stran,

než budou dějství dohrána.